Byl to pro Československo výjimečný den. Rozhlas začal vysílat rok po spuštění britské BBC. A předtím se pravidelně vysílalo jen v Americe. Právě zpoza oceánu přišel impuls vybudovat vysílání i u nás.
Jeden ze zakladatelů, Eduard Svoboda, znal rozhlas z USA. Po návratu do Československa oslovil novináře Miloše Čtrnáctého a začali přemýšlet o rádiovém vysílání. K nákupu koncese a techniky potřebovali kapitál, spojili se proto se společností RadioSlavia podporovanou francouzským výrobcem přístrojů, kterou zastupoval Ladislav Šourek. Tato trojice spustila nejdříve zkušební vysílání, následně podepsali smlouvu o zřízení společnosti Radiojournal.
Ze začátku rozhlas vysílal pouze hodinu. Každý posluchač potřeboval koncesi a drahý přijímač od Radiojournalu, kterých byl navíc nedostatek. Koncem roku 1923 měl rozhlas jen necelou padesátku koncesionářů a jejich šedesátikorunový měsíční poplatek nestačil pokrývat náklady. Mnoho lidí také poslouchalo vysílání na černo.
Proto se začalo mluvit o tom, že rozhlas by mohl přejít pod stát. To se stalo v létě roku 1925. Vznikl také nový zákon, který umožnil více lidem získat přijímač, zároveň se zjednodušilo vydávání koncesí.
Získat koncesi nebylo vůbec snadné. Člověk musel být bezúhonný, mít vlastní byt, na počátku i potvrzení 
ministerstva vnitra. Vyřízení trvalo několik měsíců a bylo drahé. Poplatky se postupně snižovaly, zlevňovaly i přístroje. V roce 1925 už měl rozhlas kolem patnácti tisíc koncesionářů, a to i díky novému vysílači ze Strašnic. To už bylo jasné, že původní nápad nezahyne a rozhlas měl před sebou zářnou budoucnost.
Výroční pamětní ražbu z ryzího stříbra vydanou Bohemia mincovnou
ke 100. výročí pravidelného rozhlasového vysílání v Československu je možno zakoupit pouze na webových stránkách výhradního distributora, kterým je společnost Moje mincovna CZ.
Nyní za zvýhodněnou cenu!
Rozhlas byl jedním z center pražského povstání
Československý rozhlas hrál za 2. světové války důležitou roli. Televize nebyla, informace v éteru se šířily rychleji než v novinách. I proto byl rozhlas jedním z center odporu při květnovém povstání.
V posledních dnech před koncem války zesílili nacisté bezpečnostní opatření, nasadili do budovy rozhlasu ozbrojené esesácké stráže, naváželi trhaviny a střelivo. V pátek 4. května 1945 obsadili němečtí strážní všechna technická pracoviště, aby zamezili jakýmkoli pokusům o sabotáže. Následujícího dne zesílili i hlídky v okolí rozhlasu. U budovy rozmístili těžké kulomety a drátěné překážky. Večer vykázaly stráže SS z budovy všechny zaměstnance.
V sobotu 5. května 1945 zahájil hlasatel Zdeněk Mančal, který jako jediný z hlasatelů zůstal přes noc v budově, ranní vysílání památnými slovy „Je sechs hodin“. Rozhlas se ten den rozhodl vysílat výhradně česky a hrát do té doby zakázané české písničky. Šlo o jeden z hlavních impulzů, který odstartoval pražské povstání.
Situace v Praze se rychle vyhrotila. A do éteru zněla žádost o podporu. „Přijďte nám ihned na pomoc. Voláme všechny Čechy,“ znělo. Na Vinohradech a v blízkém okolí probíhaly prudké boje mezi jednotkami SS a povstalci, kteří přispěchali rozhlasákům na pomoc.
Povstalci postupně získávají převahu a nacisté se stáhli do sklepa. Před pátou hodinou odpoledne hasiči rozvinuli hadice a na Němce se valily proudy vody. Povstalci, četníci a rozhlasáci zvítězili a Český rozhlas bez přerušení dál vysílal.
Němci se ale nevzdali. Povstalci postavili kolem budovy rozhlasu barikády. Budova přežila i bombardování ze vzduchu, revoluční tanková jednotka vyslaná na pomoc rozhlasu odrazila silný protiútok. Boje skončily až 9. května, kdy do Prahy vjela Rudá armáda. Téhož dne večer bylo slavnostně obnoveno vysílání nyní už Československého rozhlasu.
V srpnu 1968 v boji o rozhlas umírali lidé
Na přelomu června a července 1968 vzrostla nervozita sovětského vedení zejména poté, kdy parlament ČSSR zrušil cenzuru. Mezi všemi sdělovacími prostředky, které v průběhu celého roku 1968, zejména pak v třetím srpnovém týdnu, sehrály důležitou roli, zaujal jedinečnou úlohu rozhlas. V situaci, kdy se vývoj událostí valil z minuty na minutu, kdy byli odvlečeni vedoucí představitelé státu, kdy hrozilo, že zemi zachvátí chaos, tu zůstalo především rozhlasové vysílání. Situaci, v níž se rozhlas během sedmi srpnových dnů ocitl, je možné do jisté míry srovnat se situací v květnu roku 1945.
Po sérii neúspěšných jednání v noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 zahájila vojska pěti států varšavské smlouvy invazi do Československa. Jedním z prvních cílů byl i rozhlas, který vysílal necenzurované informace o invazi vojsk států Varšavské smlouvy a vyzýval ke klidu a tichému odporu vůči okupantům.
Kolem sedmé hodiny propukly střety před budovou Československého rozhlasu. Lidé navršili směrem od Václavského náměstí vysokou barikádu, která dočasně zablokovala postup sovětských tanků. Těm se však zhruba po půl hodině podařilo přes barikády proniknout. V postupu jim bránil dav lidí, z něhož občas vylétaly kameny a jiné předměty. Nebezpečí konfrontace těžké vojenské techniky s neozbrojeným davem hrozivě narůstalo. Vojáci začali střílet do vzduchu, do oken rozhlasu a protějších budov.
Další tanky se k rozhlasové budově začaly valit z horní části Vinohradské třídy. Dav lidí se opět pokusil postavit jim do cesty barikádu z aut, nákladních vozů, tramvají. Vojáci rozpoutali divokou přestřelku z kulometů a samopalů. Okna rozhlasu se začala tříštit. Kdosi mezitím prorazil nádrž jednoho tanku a ten začal hořet.
Boje probíhaly několik hodin, Čechoslovákům se však rozhlas ubránit nepodařilo. Na místě zahynulo či na následky zranění posléze zemřelo patnáct lidí.